HISTORIE  VZNIKU  A  VÝROBY  KATANY

Pokud budeme pátrat po důvodech toho proč obrovskou spoustu lidí po celém světě fascinuje japonská katana, tak jeden z hlavních důvodů bude určitě to, že se jedná bezesporu o nejkvalitnější chladnou zbraň, kterou lidstvo ve své historii bylo schopno vyrobit. Období, ve kterém se formovaly podmínky pro vznik této ojedinělé zbraně, lze chronologicky rozdělit takto:

OBDOBÍ STAROVĚKÝCH mečů – DJOKÓTÓ

do roku 900  Meče z tohoto období měly většinou rovnou čepel a pocházely od korejských a čínských mečířů, případně od  začínajících mečířů japonských. Tepelná úprava čepelí nebyla ještě dokonalá a šlo  de facto o napodobeniny čínských mečů.

OBDOBÍ  starých  mečů – KOTÓ

900 – 1530  V druhé polovině období Heian se zformovala třída samurajů, která používala jako hlavní zbraň meč. Protože se hodně válčilo na koních, používaly se často meče delší než 120 cm. Starší meče s rovnou čepelí brzy nahradily katany s typicky zakřivenou čepelí. Již na začátku tohoto období vyráběl mečíř Jasacuna z Hoki skvělé katany. Nejslavnější mečíři japonské historie pocházejí z tohoto období a to zejména v provinciích Bizen, Jamashiro, Jamato, Soshu a Minó. Obecný název těchto center výroby je Pět škol. Ty se lišily tradicí a výrobními postupy.

OBDOBÍ nových mečů – SHINTÓ

1530 – 1867  Po ukončení vleklých válek procházelo Japonsko obdobím relativní stability a klesala potřeba dlouhých mečů. Čepele se v této periodě zkracovaly na 60 – 90 cm. Spíše než na funkčnost, kladl se důraz na co nejefektnější  vzhled (rytiny různých motivů, dokonce i ve vzoru linie kalení). Nejvíc dochovaných katan je právě z tohoto období.

OBDOBÍ moderních mečů – SHIN-SHINTÓ

po roce 1868  Ediktem císaře Meidži bylo zakázáno nošení mečů všem kromě vojska a policie. Spolu s otevřením se Japonska světu došlo ke zrušení feudálního systému a s tím souvisel úpadek třídy samurajů. K částečné obrodě výroby katan došlo po roce 1926 a byly používány i při bojích druhé světové války.

STRUČNÁ HISTORIE JAPONSKA 

OBDOBÍ  STAROVĚKU

před rokem 650 n. l. Obecně se předpokládá vliv čínských a korejských mečířů. Tepelné zpracování nalezených mečů z tohoto období je na nižší úrovni a meče mají většinou přímou čepel. Pozemková reforma TAIKA z roku 645 n. l. ve svých důsledcích vedla ke vzniku třídy samurajů.

OBDOBÍ NARA

650 – 793 Rozmach budhismu, znovunastolení absolutistické moci císaře a budování státní armády. Z toho vyplývala potřeba většího množství zbraní, ale kvalitativní posun vyrobených mečů nebyl velký. Japonská legenda praví, že v roce 700 mečíř Amakuni vyrobil první skutečný samurajský meč.

OBDOBÍ  HEIAN

794 – 1191 Japonsku fakticky vládl celé století klan Fujiwara, který okolo roku 900 vystřídaly rody Minamoto a Taira. Japonsko v té době přestalo podléhat kulturnímu vlivu Číny, a to i ve výrobě mečů a vydalo se svou vlastní, specifickou cestou. Rychle se zlepšovala výroba katan a zejména v závěru období Heian byly vyráběny už velmi kvalitní katany. Nejznámější mečíř z tohoto období je Jasacuna z Hoki a je datován okolo roku 900.

OBDOBÍ  KAMAKURA

1192 – 1336  Rodem Minamoto byl v Kamakuře založen šogunát, kteý soustředil administrativní i soudní moc. V té době čelilo Japonsko dvakrát nájezdu Mongolů, které se podařilo odrazit, ale opět vzrostly požadavky na kvalitní meče. Mečířské dílny v provincii Sagami zdokonalili výrobu katan do té míry, že podle mnohých odborníků meče z tohoto období už nikdy nebyly kvalitativně překonány. Císaři Gódaigó se za pomoci klanu Ashikaga  podařlo svrhnout šogunát a obnovit císařství.

OBDOBÍ MUROMACHI

1337 – 1573  Rod Ashikaga zradil císaře a založil vlastní šogunát, císař Gódagó však uprchl a usadil se v provincii Nara. Japonsko tudíž mělo dva vládce a tento jev byl provázen velkou nestabilitou a množstvím konfliktů. Období  válek, nazývané Sengoku trvalo sto let a opět způsobilo kulminaci ve výrobě kvalitních samurajských mečů. Nádherně zdobené katany z tohoto období  vznikaly zejména ve sféře vlivu klanu Ashikaga.

OBDOBÍ  AZUCHI – MOMOJAMA

1574 – 1602 V tomto období dokázal císařský regent Tojotomi Hidejoshi sjednotit nestabilní Japonskou říši a podniknout dvě neúspěšná tažení do Koreje a Číny. Výroba mečů a vše co s ní souviselo prodělávala prudký růst.

OBDOBÍ EDÓ (TOKUGAWA)

1603 – 1867 Klan Tokugawa vládl Japonské říši 250 let. Byly vydány zákony určující postavení šlechticů, šogunů i samurajů ve společnosti. Byl posilován trend izolovat Japonsko od vnějších vlivů.

OBDOBÍ MEIDŽI

1868 – 1912  Císař Meidži  se za podpory klanu Sotozama  chopil vlády a stanovil jako hlavní město Tokio. Tento císař vydal nařízení zakazující nosit samurajský meč na veřejnosti s výjimkou vojska a policie.

Japonský meč a řeč jeho motivů

 

Jak možná víte, samurajský meč – katana byl jedním ze tří pokladů japonského císaře. Říká se, že v období Kamakura, kdy Mongolové napadli Japonsko, bojovali samurajové s vědomím, že císař má stejný meč, což jim dodávalo síly.

Podívejme se dnes na vnějšek japonského meče a nesnažme se představit si, co je uvnitř.  Sledujme motivy, kterými jsou zdobeny tsuba, menuki, tsuka gashira a fuči gane, což jsou velmi důležité části katany. Existuje velké množství druhů a variací a byl by zřejmě problém je spočítat. Motivy, které je zdobily, měly svůj význam.

                       

Některé motivy mohou působit silně, jiné elegantně, ale není o nich potřeba složitě přemýšlet. Traduje se, že sledováním protivníkova meče jste byli schopni odhadnout jeho vlastnosti. Použijme nějaké konkrétní, které můžeme vidět na japonských mečích.  Například květ švestky. Před příchodem jara začíná švestka kvést. Motivem jsou její pupeny. V minulosti by si lidé řekli: To je taková sezónní záležitost, velmi hřejivá, ještě není jaro, ale on už se na ně připravuje.“

Nebo další motiv – dvě myši a kouzelné kladívko. Dvě myši znamenají dostatek rýže. Bez rýže by nebyly ani myši. Kouzelné kladívko má pak vztah k pokladům. Říká se, že když se s ním buší, vyletují místo jisker poklady. Celý motiv má tedy vztah k bohatství. Člověk, který by jej použil, by se zřejmě chtěl stát bohatým.

 

Další možností je pak umístění různých symbolů na jednotlivých částech. Složením všech dohromady pak vzniká celý motiv. Například tsuba s motivem koně a menuki s krávou. Toto spojení – symbol - je velmi zajímavé a vztahuje se k jednomu z hlavních postojů samurajů. Kůň ani kráva moc nemluví, zato  hodně pracují.  Pokud by proti vám šel samuraj s mečem, také by vám došla řeč.

Moc nemluvit a dobře pracovat. To byl základní postoj samurajů.

Hroznové víno na tsubě a veverka na menuki je dalším příkladem zajímavého motivu. V Japonsku se hroznové víno i válečné umění řekne „budó“, veverka pak „ risu“, což znamená stavět nebo budovat. Jaký je tedy smysl tohoto motivu? V okruhu bojových umění si vytvořím (vybuduji) nějaký cíl.  Na meči jsou pouze tato dvě slova, bojové umění a vytvořit. Není tam nic o cíli, protože ten není vidět.  Cíl je uvnitř mě.  Stejně tak srdce nebo mysl. Na meči se objevují pouze ty motivy, které jsou ve skutečnosti viditelné. Podíváte-li se na jeho majitele, řeknete si: „ Tento člověk má jistě velký cíl.“

Jste tedy schopni odhadnout, na co člověk klade důraz.  Proto jsou tyto části meče velmi důležité.

Motto: „ Všechny své myšlenky, veškerou svou filozofii, své cíle vložím do katany.“  Přiblíží- li se nějaký samuraj, mám takto vytvořený meč za pasem. Jakmile se pak podívám na meč svého protivníka, jsem schopen přibližně rozpoznat, čeho všeho je schopen. Díky tomu s ním mohu začít komunikovat určitým způsobem o konkrétních věcech.  Na začátku jsme zmiňovali motiv kvetoucí švestky – začnu s ním tedy mluvit o počasí. „Dnes je zima, ale už brzy přijde jaro.“ A on mi třeba odpoví: „Je to přesně tak, už se na to těším.“ Tímto způsobem můžeme společně zapříst hovor.

Dnes jsme se zabývali příklady jednoduchých motivů. Ve skutečnosti existují mnohem složitější, například z japonské nebo čínské poezie.

 

V dobách minulých, například v období Edo, si samurajové krátili dlouhou chvíli odhadováním smyslu motivů na meči. Jejich symbolikou se zabýváme i v současnosti.

 

Je tedy pochopitelné, že i z tohoto důvodu byla katana pro samuraje velmi důležitým nástrojem.

                                                      Archiv Fudoshinkai ČB-ŠV- Rozhovory s učitelem

 

 

HISTORIE IAIDO V NAŠICH ZEMÍCH - VLADIMÍR HOTOVEC

 

Vážení příznivci krásných nožů, mečů, chladných zbraní,přicházím dnes mezi vás s dalším příspěvkem, který se bude opět týkat japonského meče.

Každého z nás může tento symbol samurajů přitahovat z jiného důvodu. Já si původně chtěl japonský meč koupit. Samozřejmě že originál. Záhy jsem zjistil, že na takový meč nebudu mít dost financí a tak jsem se vydal cestou japonského šermu a věřil jsem, že ten pravý meč jednou dostanu. Což se i stalo. Původní zájem o koupi meče se tak vyprofiloval ve snahu pochopit, jak se tento meč používal.

Jednou z oblastí bylo bojové umění iaidó – zjednodušeně řečeno, umění tasení meče. Nechci však psát o tom, o čem si můžete přečíst na webech oddílů, kde se iaidó věnují. Jednou z oblastí kterou tyto weby sdělují, je historie iaidó.

Nikdo však nepíše o historii iaidó u nás. Možná je to i proto, že v době, kdy se u nás iaidó rodilo, byli ještě příliš mladí, nebo jen nebyli dohoto vývoje přítomni od samého počátku.

A protože o historii „českého“ iaidó něco vím, přiblížím vám jak se u nás iaidó rodilo.

Jelikož chci psát o historii, nebudu popisovat vývoj až do současnosti.

 

Vše začalo :

v červnu 1986  na první oficiální a veřejné ukázce japonského šermu. Iaidó, tehdy v rámci prezentace kendó předvedl v hale Folimanka a následně na fakultě úpolů FTVS UK, člen delegace ZNKR, sensei Atsushi Tamaki 8.dan kendó a 8.dan iaidó

 

v červenci 1988  proběhla v hale Brumlovka druhá veřejná ukázka iaidó v podání člena druhé delegace ZNKR, pana Akira Kubo 7. dan kendó a 7.dan iaidó

 

v únoru 1989  proběhl na půdě TJ Slavoj Suchdol první,oficiální trénink iaidó v ČSSR, který vedl Michael PUTZ z Rakouska. Na seminář byl pozván a zúčastnil se též Juraj Váňa z Bratislavy, který byl v té době jediným v ČSSR, kdo se praktikování iaidó v rámci možností věnoval.

Prostřednictvím Michaela Putze se členové jediného oddílu kendó (TJ Slavoj Suchdol) částečně seznámili s bojovým uměním iaidó, avšak i nadále zde zůstalo prioritou kendó. Iaidó si našlo své příznivce v Bratislavě, kde v rozvoji pokračoval Juraj Váňa.
V suchdolském oddílu se iaidó rozvíjelo víceméně individuální cestou těch, kteří o něj projevili hlubší zájem.

v červnu 1990  odjíždí Vladimír Hotovec (vedoucí oddílu TJ Slavoj Suchdol a jeden ze dvou učitelů kendó)  na pozvání pana Akira KUBO, na roční stáž do Japonska. Zde v průběhu pobytu skládá  zkoušky na 1. kjú iaidó a 1 kjú džódó, následně pak 1. dan iaidó. Nejvíce zkušeností získává pod  pod vedením Yasumichi Ogino sensei – 7. dan kendó a 7. dan iaidó ( vedoucím Shubukan dojo ) a  Nakamura Washiro sensei 7. dan iaidó.       

 

od ledna 1991 - po návratu z Japonska V. Hotovec hledá možnosti a prostory pro zahájení výcviku iaidó, protože rozvoj tohoto bojového umění na TJ Slavoj Suchdol  není z důvodu omezeného počtu hodin možný.

 

 v listopadu téhož roku se uskutečnil první oficiální seminář iaidó, vedený japonským učitelem (člene čtvrté delegace ZNKR) panem Katsumi Kubo 8. dan kendó, 7.dan iaidó 

 

v roce 1992  – se na základě zájmu o výuku iaidó (i ze strany členů TJ Slavoj Suchdol), jsou první tréninky zařazeny 1x týdně před tréninky kendó (vždy pouze půl hodiny). Tento způsob výuky však tříští výcvik kendó a nesetkává se s pozitivním ohlasem.

 

V srpnu 1992  -  proběhl druhý oficiální seminář iaidó vedený členem páté delegace ZNKR, panem Takeshige Yamazaki 8. dan iaidó.
Tento seminář s japonským učitelem se stal silným impulsem pro zahájení samostatného rozvoje iaidó, což si vyžádalo nalezení vhodných prostor.

 

v září 1992  - Vladimír Hotovec zakládá oddíl iaidó Kenyukan Praha. Zastřešující jednotou se stala TJ Sokol Kampa a výcvik probíhá v Tyršově domě. Na tomto kroku mají zásluhu i tehdejší zájemci, z nichž bych zmínil např. Radka Lance, který se původně věnoval kendó.

období let 1993 – 1998  bychom mohli nazvat "obdobím stěhování". Vlivem rostoucí členské základny, prohlubující se spolupráce s oddílem aikido Kenkyukai Praha a dalších důvodů, dochází k řadě změn, týkajících se místa působení oddílu. Postupně jsme vystřídali gymnázium Jana Keplera, SKP Stromovka, TJ Spoje Praha a nakonec jsme zakotvili v TJ ČZU Praha, kde oddíl působí dodnes.

Rád bych zmínil, že i po rozdělení ČSFR jsem zůstali v příznivci iaidó ze Slovenské republiky v kontaktu a Vladimír Hotovec byl pozván, aby vedl několik seminářů. Iniciativu po Jurajovi Váňovi převzal jeho žák, Roman Behro.

v červnu 1993 vzniká iniciativa v Českých Budějovicích. Iniciátorem vzniku historicky druhého oddílu iaidó (následně kendó) je pan Vojtěch Štrejn. Druhým, kdo se výrazně zapsal do rozvoje iaidó v Č. Budějovicích byl Vladimír Hyndrák.

 

v roce 1994  se uskutečnila první prezentace iaidó v rámci akcivit sdružení Shikon. Ukázku předvedl Steve Rowe 3.dan iaidó, který do oddílu v Jablonci nad Nisou dojížděl od roku 1992. Iniciátorem iaidó a džódó v jabloneckém oddíle byl pan Ondřej Musil.

Na doporučení Steve Rowa a pozvání Ondřeje Musila, přijíždí v prosinci roku 1996 do Jablonce sensei Victor Cook 6.dan iaidó. Tento učitel z Anglie dojížděl do Janlonce nad Nisou važ do roku 2002.

 

v únoru roku 1997  přijíždí do Prahy a následně navštěvuje i oddíl v Hradci Králové (Nozomi), další delegace ZNKR. Pod vedením Ishido Shizufumi sensei (tehdy 7.dan džódó a 7.dan iaidó) proběhl seminář za účasti zájemců ze Slovenska.

 

v období 1997  -  zhruba 2002, existují v oblasti iaidó „dvě linie“. Oficiální, začleněná v Česko-moravským sdružením kendó (od roku 1998 Česká federace kendó). Druhá skupina nebyla žádnou organizací zastřešena a přikláněla se k organizaci Shinbukan, kterou u nás zastřešoval pan Victor Cook.

 

Zhruba v letech 1997 - 1999 se iniciativy v této skupině ujímá pan Luboš Ligda (KABU Praha), který se stává žákem V.Cooka a následně, v roce 1999 vzniká pobočka Shinbukanu i v ČR. Tyto informace již můžete dohledat na webu tohoto sdružení.

 

Stejně tak lze dohledat historii dalších oddílů, jejichž členové se věnovali iaidó.

 

v říjnu roku 2000 byl na základě iniciativy pánů Milana Steckera a Jiřího Zdařila uspořádám první seminář iaidó v Olomouci, který vedl Vladimír Hotovec. Prostor pro uspořádání poskytl Aikido club Olomouc, jehož vedoucím byl pan Pavel Bolf. Akce se mimo členů oddílu aikido zůčastnili zájemci z řad příznivců kendó z Přerova a  Brna. Další semináře se konali zhruba do roku 2003.

 

V letech 1998 – 2005  oddíl Kenyukan zakotvil na TJ ČZU a  stal se jednoznačně nejúspěšnějším oddílem iaidó v ČR. Jeho členové pod vedením Vladimíra Hotovce vybojovali na mistrovstvích Evropy řadu medailových umístění.
Mimo ryze sportovní aktivity se členové oddílu aktivně věnovali osvětě a zapojovali se do řady kulturních akcí v celé ČR.

 

Další rozvoj iaidó byl a nadále je ovlivněn vazbou na V. Cooka a iniciativami souvisejícími se sdružením ShinBuKan ČR, ale též aktivitami dalších učitelů. Vladimír Hyndrák jde ve stopách svého učitele, pana Harady Kazuhiro. Tomáš Kyncl, který začínal svoji cestu iaidó v Kenyukanu Praha, pokračuje ve stejném japonském dojo a u stejného učitele ( Shubukan dojo, sensei Y.Ogino), u kterého v roce 1990 vstoupil na svoji dráhu iaidó Vladimír Hotovec.

 

Historie úspěchů na Mistrovství Evropy v iaidó

Mistrovství Evropy v iaidó pořádá Evropská federace kendó od roku 1993. Čeští představitelé se ME v iaidó zúčastňovali od samého počátku a pokračují v účasti do současnosti. Oproti kendó, je české iaidó ověnčeno řadou úspěchů – viz níže.

1993 první ME v iaidó (Sittard, Holandsko)
kat. 2.dan – 3.místo – Vladimír Hotovec ( Kenyukan Praha )

1996 čtvrté ME v iaidó (Paříž, Francie)
kat. 3.dan – BFS – Vladimír Hotovec ( Kenyukan Praha )

1999 šesté ME v iaidó (Brighton, Velká Británie)
kat. 1.dan – 2.místo – Vladimír Hyndrák ( v té době Fudóšinkai ČB, nyní Kokki dódžó )
kat. 2.dan – 3.místo – Radek Lanc ( v té době Kenyukan Praha )

2000 sedmé ME v iaidó (Sittard, Holandsko)
kat. kjú – 3.místo – René Skupý ( v té době Kenyukan Praha )
kat. kjú – 3.místo – Vojtěch Štrejn ( Fudóšinkai České Budějovice )

2002 deváté ME v iaidó (Papendal, Holandsko)
kat. kjú – 2.místo – Tomáš Kyncl ( v té době Kenyukan Praha, nyní Kensei dódžó )

2003 desáté ME v iaidó (Paříž, Francie)
kat. 1.dan – 1.místo – Tomáš Kyncl ( v té době Kenyukan Praha, nyní Kensei dódžó )

2007 čtrnácté ME v iaidó (Paříž, Francie)
kat. 3.dan – 3.místo – Tomáš Kyncl ( v té době Kenyukan Praha, nyní Kensei dódžó )

2010 sedmnácté ME v iaidó – (Paříž, Francie)
kat. 3.dan – 3.místo – Pavel Balvín ( Šinbukan Praha )
kat. 4.dan – 3.místo – Vladimír Hyndrák ( Kokki dódžó )

2011 osmnácté ME v iaidó – (Andorra)
kat. týmy – BFS – Pavla Štěpánová ( Nozomi dódžó )

 

Zkratka BFS – Best Fighting Spirit (Nejlepší bojový duch)

 

Jako ten, kdo stál na samém počátku vzniku tohoto bojového umění u nás, jsem byl při psaní výše uvedených řádků velice spokojen, přestože to mnohdy nebyla lehká Cesta.

Budu moc rád, pokud někdo v budoucnosti rozšíří výše napsané o další, řádky, oddíly i úspěchy.

Vždy to pro mne však bude hlavně fascinující poznání, kolika lidem u nás, ale i celosvětově, učaroval japonský meč.

Přeji hodně úspěchů těm, kteří pokračují a samozřejmě i těm, kterým samurajský meč učaruje i v budoucnosti.

 Vladimír Hotovec

 

 ORIGINÁL VERZUS REPLIKA VLADIMÍR HOTOVEC

 

Vážení příznivci krásných nožů,

 

když jsem psal příspěvek o mém pohledu na japonský meč, napadlo mě, pokusit se o jakési srovnání. Srovnání originálu a repliky.

Mám na mysli samozřejmě japonský meč.

Nehodlám se však zařadit do zástupu odborníků, kteří na toto téma vedou diskuse různé úrovně. Chci pouze nechat proudit myšlenky, které jsou samozřejmě „poplatné“ tomu, co jsem o japonském meči četl, slyšel a viděl.

Domnívám se, že o žádném jiném meči nebylo napsáno tolik, jako o japonském. Proto není divu, že si každý může najít tu svojí „pravdu“, svůj vlastní pohled.

Moje cesta za tímto fenoménem chladných zbraní začala někdy v roce 1981, pominuli období mnoha let, kdy jsem sbíral dostupné informace jak o mečích, tak o samurajích. V roce 1981 se zrodila moje touha, pořídit si meč samurajů.

Velice rychle jsem však zjistil, že si takový meč nekoupím a to ze zcela prozaického důvodu. Finančního. Jistého uspokojení se mi dostalo koupí torza wakizashi ( čepel, tsuba, fuchi ), které jsem pořídil na burze starožitností.  

Tehdy poprvé, když jsem bral jednotlivé části do ruky jsem cítil, že vlastním originál. Zejména z čepele na mě dýchlo cosi zvláštního, co nedokáži popsat. Byl to pouhý pocit. A právě tento pocit ještě více umocnil vnitřní touhu po originálu katany.

Když jsem se posléze vydal cestou japonského šermu (kendó), v utkvělé představě, že originál jednou dostanu, přicházeli za mnou tvůrci česko-japonských katan s nabídkami svých výtvorů.

Ve srovnání s těmi, které nabízejí dnešní čeští výrobci japonských mečů, se  jednalo opravdu o začátečnická díla. Vždy jsem obdivoval snahu a úsilí těchto nadšenců, avšak … nic na mě z jejich výrobků nedýchlo. Jakoby neměly duši.

Bylo to stejné, jako když vezmete do ruky originál obrazu, nebo jeho reprodukci.

Když jsem pak v Japonsku měl možnost vidět a držet skutečné historické skvosty, jen jsem se  utvrdil v tom, že jediným co dokáži přijmout bude originál.

A tak jsem cvičil a čekal a zase cvičil.

Pak ovšem přišlo něco zcela jiného. Prahou projížděli dva japonští učitelé kendó a vezli sebou  cvičné meče – iaitó, které se někdy využívají i při prezentacích kendó kata. Kvalita těchto mečů, kdy čepele jsou z různých slitin, rukojeť těch levných plastová a pochva (saya), někdy dokonce z duralové či kliníkové trubky, je sakra vzdálena originálům. A tak jsem se, díky našemu japonskému učiteli ocitl v pokoji luxusního hotelu, kde jsem japonským mistrům předváděl své dovednosti z oblasti kendó. Uspěl jsem a náš oddíl dostal darem první „repliky“ japonských mečů.

Darování jsme společně oslavily v nočním klubu, kde jsme však místo sledování programu, probírali techniky kendó.

S jednou darovanou replikou, jsem pak pokračoval v praktikování iaidó až do okamžiku, kdy ke mně přišel  můj vysněný originál. A právě s tímto levným iaitó, jsem vybojoval třetí místo na ME iaidó.

S originálem japonského meče, který jsem dostal v roce 1995 od svého učitele, pana Yasumichi Ogino, jsem o rok později, na ME iaidó v Paříži, získal cenu Best fighting spirit (BFS). Tehdy jsem při soutěži používal dar mého učitele a možná, že právě díky „duši“ tohoto meče, jsem uspěl v oblasti vnitřní prezentace převáděných technik.

Při svých cestách do Japonska jsem měl dostatek příležitostí vidět řadu originálů různé kvality. Rovněž jsem slyšel, nebo četl, různé diskuse tuzemských odborníků, či diskutérů, na téma japonského meče. Nikdo mi však nebyl schopen dát uspokojivou odpověď na otázku rozdílu mezi originálem a replikou.

Vždy jsem si říkal, že i výrobek českého mečíře, snažícího se vyrobit japonský meč, je originál. Je pouze jediný na světě. Není přece v lidských silách vykovat dvě, naprosto identické čepele, z identického materiálu a naprosto shodného hamonu. Každý výrobek je přece svým způsobem originál, zejména jedná-li se o ruční práci.

Jasnou odpověď jsem dostal až od pana Só Masačiky, se kterým jsem se setkal v roce 2009, když jsem jel navštívit jeho otce a tvůrce svého meče pana Só Tsutomu.

 

Tehdy mi pan Só řekl, že za japonský meč se dá považovat takový, který je vyroben z jejich rudy, případně z ložisek, odkud se ruda pro výrobu japonských mečů dovážela. Dále musí být vykován japonským mečířem a finální brus musí zhotovit japonský brusič. To vše pak na území Japonska.

Tehdy lze meč považovat za japonský.

Zazněla i jedna zajímavost, týkající se oprav čepelí, i ryze kosmetických.  

Necitlivý a neodborný zásah může zcela znehodnotit nejen čepel samu, avšak i „příběh“ daného meče. Může meči vzít jeho identitu, tvář.

 

Bylo by toho ještě opravdu hodně, o čen bych mohl v souvislosti s mečem psát, ale já bych se chtěl vrátit na počátek. Pomyslně uzavřít kruh.

Co je replika a co je originál, a jak je rozeznáme?

 

Když jsem u pana Só bral do ruky jednotlivé meče a dýky, zažil jsem v někdolika případech totéž, co jsem pocítil, když jsem na burze starořitností vzal do ruky torzo svého prvního wakizashi. Něco na mě z meče dýchlo. Tento pocit jsem měl ze všech mečů vyrobených panem Só a jeho otcem.

V jejich případě se mi pocit z výrobku spojil s konkrétní osobou.

 

Co tím vším chci naznačit?

Třeba to, abyste se při výběru originálu ( ruční práce ), řídily i vaším citem.

Pocitem, který může být umocněn tím co víte o výrobci, nebo budete vědět, že je vám daný předmět vyráběn na zakázku, ale … může k tomu přispět i povědomí o značce výrobku, která je rovněž jediná, něčím originální a tudíž garancí kvality.

Pokud totiž dáte na vnitřní pocit, bude pro vás originálem i to, co druhý nazve replikou.

Vámi zvolený originál bude originálem proto, že originálem, jste ve své podstatě vy sami.

 

 

 

 

 

 

 

Provozovna: Za Olomouckou  č. 4422,
796 01 Prostějov
Kontakt: +420 773 128 587
E-mail: krasnenoze@gmail.com


Krásné nože

 

webmaster CORA 2009 - 2018, www.cora.cz

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.